Knihkupectví jsou zavřená, knihovny nefungují, čtečka se brzy přejí, takže člověku nezbývá než revidovat knižní zásobu, kterou má leta doma, a vydolovat z regálů to, na co už zapomněl nebo co tlak povinností odkazoval k četbě na pozdější dobu.

 

Elie Wiesel: Soudci (Odeon 2001/ překlad Alexandra Pflimpflová)

Je příznačné, že Wiesel (1928–2016) dostal v roce 1986 Nobelovu cenu míru a nikoli Nobelovu cenu za literaturu. Kdo se pustí do jeho beletrie, nahmátne brzy jeho profesorskou rétoriku a tím se setkání se spisovatelem mění na setkání se společenským vědcem, politickým aktivistou nebo filozofem. Fabulační uzly mu v této novele slouží k tomu, aby mohl rozvíjet své etické a náboženské úvahy, vyprávění napíná na skřipec apriorního modelu a některé dialogy hodně šustí papírem. Sněhová vánice přinutí pravidelný let do Izraele nouzově přistát někde v americkém vnitrozemí a pět pasažérů najde azyl v domě podivného soudce, který na ně uplatní během probdělé noci všechen svůj sadistický manipulativní potenciál. Autorova spekulativnost postrádá přesvědčivost a místo předpokládaného a zamýšleného vzrušení či napětí se dostavuje jako nevítaný host nuda. Důležitější jsou Wieselovy práce o talmudu a světě chasidů, který poznal na vlastní kůži v rumunském Sighetu, kde se narodil.

 

Dashiell Hammett: Dívka se stříbrnýma očima (Odeon 1978/ překlad Michael Žantovský)

Sedm Hammettových (1894–1961) detektivních povídek nezklame ani po letech. Díky překladatelově vynalézavosti neztrácí autorův jadrný jazyk pověstný drsný pel a upoutá svěžestí chlapácky vyprávěných historek. Hammettova osobní zkušenost s prací detektiva poskytuje jeho fabulaci dostatek materiálu a znalostí, takže vlastně čteme realistickou prózu z amerického podsvětí. „Ženy nebývají vždycky rozumné: mají sklon nebrat v úvahu takové titěrnosti jako na ně namířené revolvery.“ Podobné věty trousí autor s roztomilým pomrkáváním, a právě to vzdaluje jeho povídky od plochých akčních krváků. Tento svět je plný podrazáků, zlodějů, lumpů a vrahů, vládne tu chtivost, klam, šalba a lest, ještě že se v pravou chvíli objeví obtloustlý chlapík, který se vyzná v lidech i zbraních. Doporučuji, pokud se potřebujete zbavit mdlé chuti domácího vězení.

 

Jan Patočka: Kacířské eseje o filosofii dějin (Academia 1990)

Tento spis, který vznikl v bezprostřední souvislosti se zrodem Charty 77, zlidověl, pokud by se soudilo podle četnosti poukazů na něj, podle frekvence citátů a myšlenkových výpůjček, podle jeho divadelního ztvárnění a podle frazeologie, jíž sytí četné veřejné projevy našich politologů. Jako parašutisti, kteří hned po nástupu do letadla zacvaknou karabinku padáku za vodicí lano, jistí se čeští intelektuálové patočkovskou aluzí, aby dali najevo, že nejsou žádní hej počkej a že vědí, co se sluší. Je ovšem otázka, zda Patočkova berná mince je opravdu tak tvrdá. Vzaly dějiny počátek v éře athénské demokracie? Nejde o přecenění krátké epizody? Nesouvisí dějinnost s vládou paměti, a tedy písma? V Patočkově pojetí nikoli. „Dějiny vznikají otřesem naivního a absolutního smyslu v téměř současném a vzájemně se podmiňujícím vzniku politiky a filosofie.“


Share on Myspace

Literatura