Roberto Bolaño píše v knize Amulet o událostech, které spojují Prahu a Ciudad de México, Steinbeckův humor má místy až rabelaisovský nádech a německý císař Vilém II. se války bál, nechtěl ji a byl k ní přinucen nesmyslně loajální vazbou na rakouské zájmy na Balkáně.

 

Roberto Bolaño: Amulet (Argo 2020/ překlad Anežka Charvátová)

Latinskoamerické autory čítávám se zaujetím a někdy i s nadšením, tentokrát mne však tento mexickokatalánský Chilan (1953–2003) nedokázal strhnout a dočítal jsem novelu jen ze zvědavosti, jestli dílo nezvedne překvapivý konec. Navzdory tomu se dá říct, že Bolaño nezklame ty, kdo mají rádi obrazný amalgám minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a ty, kdo se nechají svést a jdou po cestě textu od jednoho dějového uzlíku ke druhému a nelámou si hlavu západnickou logikou. Masakr mexických studentů v roce 1968, který je odrazovým můstkem vyprávění, máme my pamětníci ve vzpomínce, i když jsme tehdy mysleli hlavně na ruské tanky v Praze. Mexickou a českou metropoli jako by ta neštěstí uvazovala v příbuzenství. Bolaño má pro rozbolavělost světa nejen tehdejšího velmi vyvinutý smysl.

 

John Steinbeck: Pláň Tortilla. Na plechárně (Odeon 1979/ překlad Martin Hilský)

Prózy o chudých lidech prožívaly v minulém režimu konjunkturu, zatímco dnes střelka zájmu míří spíš na opačný konec sociální hierarchie. Vůbec mám dojem, že se doba s nobelistou z roku 1962 rozešla. Kabát těchto novel z let 1935 a 1945 působí na nepozorného čtenáře jako realistické vyprávění, obezřetnější vnímání však vychutná jejich báječnou ironii a hru s aluzemi. Steinbeckův humor má místy až rabelaisovský nádech a zcela nečekaně si nad některými pasážemi vzpomenete na našeho Vladislava Vančuru a jeho Rozmarné léto. Tahle Kalifornie nemá s Kalifornií, jakou známe z filmů, vůbec nic společného. Čiší z ní rustikálnost a pomalé, lenivé povalování na slunci je tu nejvítanějším způsobem existence, který překoná jen dostatek vína nebo whisky. Věřte, že spěch se nevyplácí ani při čtení.

 

Emil Ludwig: Vilém II. (Melantrich 1932/ překlad Karel Jíše)

Vůbec nevím, jak jsem k tomuto zažloutlému svazku přišel. Ludwig (1881–1948) se proslavil svými monografiemi o titánech světové politiky i umění, má na svědomí i knihu o Masarykovi. Na císaře Viléma jde jako psycholog. Spíše než široká plátna evropské politiky ho zajímají rodinné propletence a intriky dvora. Zcela v rozporu s tradovanou verzí o německém militarismu, jenž zavlekl do první světové války rakousko-uherskou monarchii, dokládá autor celou knihou, že Vilém se války bál, nechtěl ji a byl k ní přinucen nesmyslně loajální vazbou na rakouské zájmy na Balkáně. Ludwig přesně zaznamenává, jak tělesný handicap poznamenal Vilémovo chování k lidem a jeho sebeobraz, a také s rozhořčením líčí, jak nikdo z aristokratickoúřednického panovníkova okolí nebyl s to sebrat odvahu a v klíčových momentech říci „Vaše Veličenstvo se mýlí“. Kývali i na nesmysly. Povinná četba pro monarchisty.


Share on Myspace

Literatura