Od monografie akademického malíře Petra Chalabalyse neodtrhnete, na Chaucerem se sami sebe ptáte, kde se ve chladné Anglii vzal, a v knize Jeruzalém stře(d)t světa se dozvíte, proč si na Jeruzalém činí nárok tři velká náboženství.

 

Pavel Hejduk: Petr Chalabala (Stylizace nakladatelský servis 2020)

Monografie akademického malíře Petra Chalabaly (1946–1999), to je vizuální lahůdkářství. První dotek je drsný, jako bývá setkání s pravdou. Opakovaná procházka knihařsky precizně zpracovanou publikací rozčeří váš dosavadní kapitál obrazů a potřetí zjistíte, že se bez Chalabalovy nabídky jak vidět svět už nemůžete odtrhnout. Hejduk monografii textově nepřetěžuje, a přesto skicuje umělcův charakter pevnou rukou s využitím dobových mediálních ohlasů i názorů kolegů a ctitelů Chalabalova díla. Logické členění obsahu kráčí od studií k prvnímu cyklu obrazů z dělnických ubytoven, pokračuje tématy agrese a nemoci, přes účast na pařížském salonu přechází k litografiím, nezapomene ani na filmové plakáty, zdůrazní ženy ve všech podobách, předvede kresby, krajiny i realizace v architektuře. Předčasně zesnulý Chalabala patřil do novátorské generace, kterou tvořili mezi jinými třeba Rudolf Riedlbauch, Michael Rittstein, Jan Grim, Jiří Sopko, Jarmila Janůjová, Ivan Bukovský nebo Petr Šmaha. Hejduk přistupuje k jeho dílu s velikou úctou a monografii prodýchl volně na stránkách rozmístěnými verši Evy Válkové. Dynamičnost Chalabalových obrazů je třeskutá a jejich sytá barevnost nedopřává klidu. Rozprsknuté vlasy žen, stromy ve větru… svatba s větrnou nevěstou upomene na Oskara Kokoschku, těla někdy hoří a nebývají krásná. Dejte se inspirovat.

 

Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky (e-kniha z Městské knihovny v Praze z roku 2019, text převzat z vydání v Odeonu roku 1970/ překlad František Vrba)

Kdy jindy se podívat na zoubek klasice, když ne o Vánocích? V závěru roku se také vnucuje téma času a k ponoru do jeho hloubek vyzývá i zákaz vycházení. Aspoň nějaká procházka. Chaucer (1343–1400) byl renesanční muž se vším, co k tomuto pojmu patří. Zajímavý osud, nepřehledná šíře zájmů a znalostí, literární obratnost a poťouchlá radost ze šťavnatosti pozemského života. Veršování jednotlivých povídek je encyklopedií rýmových konfigurací a přehlídkou ustálených žánrových zvyklostí. S postupující četbou smekáte klobouk stále níž a níž před překladatelem Františkem Vrbou, jeho vynalézavost je nekonečná. Povídka odpustkáře začíná: „Když kážu, páni, v chrámu z kazatelny,/ chci, aby můj hlas všem byl slyšitelný,/ i hlaholím a jako zvon chci znět/ a to, co kážu, znám už nazpaměť./ Mám jedno téma, vždy zas a zas:/ Radix malorum est cupiditas.“ A jsme u chtíče (cupiditas) a jsme v renesanci, jak ji známe od Boccaccia. Člověk má chuť se ptát, kde se to v té chladné Anglii vzalo.

 

Gil Yaron: Jeruzalém stře(d)t světa. Historicko-politický průvodce (Vyšehrad 2016/ překlad Ruth J. Weininger)

Pastuškové putovali do Betléma a Jeruzalém je hned vedle. Tuto knihu jsem četl, hned jak vyšla. Po čtyřech letech jsem si z ní nepamatoval nic. Stává se to. Když něco čtete v nevhodnou chvíli, když jste povrchní, když se necháváte rozptylovat, paměť to pozná a pomstí se vám. Snad mé nové úsilí vezme mozek jako omluvu. Byla by totiž škoda neuchovat si ve vědomí, že tzv. blízkovýchodní problém je neřešitelný. Politický folklór stále znovu zahajovaných jednání a vždy znovu troskotajících mírových dohod je školním příkladem lidské nepoučitelnosti. Gil Yaron (1973) je izraelský lékař a novinář. Velmi přehledně zdůvodnil, proč si na Jeruzalém a zejména na Chrámovou horu činí nárok židovství, křesťanství a islám. Ve všech třech případech jde o základ identity, kde jakýkoli kompromis znamená zradu. Nezbývá než smířit se s tím, že některé věci na světě jsou nezměnitelné. Kniha poučná i praktická pro poutníky do Svatého města.


Share on Myspace

Kultura