Před pár dny jsem v článku Kolik stojí podjatost soudce? upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například, ale nejen, Česká justice.

Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové a její vztah ke mně je prokazatelně nenávistný. Tento článek tedy není v žádném případě přátelskou úsluhou kamarádce.

Případ mě zaujal jako ilustrace stavu justice, nastoleného polistopadovým ideologickým blouzněním, jež vedlo k absolutizaci soudcovské nezávislosti, vykládané jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech.

Skutkový děj sporu, pozorovaný očima laika, obsahuje na samém začátku nedostatečnou pozornost, kterou samosoudkyně Kateřina Vltavská věnovala znaleckému posudku, jehož akceptováním jako vydavatelka trestního příkazu pomohla vyvolat tříleté obtěžování představitelů obce Postoloprty orgány činnými v trestním řízení s konečným výsledkem zproštění obžaloby.

Nejde o nic zcela neobvyklého. Stává se dosti často, že soudci, vydávající trestní příkazy, se s podklady pro rozhodnutí příliš „nepárají“ a spoléhají se na to, že v krajním případě se až při hlavním líčení věc řádně objasní. Případů odmítnutí trestního příkazu je poměrně hodně a stává se, že v navazujícím hlavním líčení soud zprostí obžalované viny. Tato nehoda se přihodila samosoudkyni Kateřině Vltavské v kauze „Postoloprty“. Nic na tom nemění skutečnost, že znalecký posudek byl zřejmě součástí podkladů k návrhu na potrestání, který předložily soudu státní zástupkyně.

Paní ministryně usoudila, že vyvolání trestního stíhání nebylo nezbytné, mělo se mu zabránit, a pečlivost státních zástupkyň a samosoudkyně Kateřiny Vltavské mohla jeho vyvolání předejít. Správnost jejího úsudku potvrzuje zprošťující rozsudek.

Není přesně známo, kolik zaplatili daňoví poplatníci za zbytečné trestní řízení. Jistě jde o částku řádově ve stovkách tisíc korun, ne-li v milionech. Naproti tomu je známo, že neoprávněně stíhaní se dožadují, aby je stát odškodnil částkou zhruba 20 milionů korun. Důsledky narušení jejich osobních životů, jejich psychického strádání a utrpení jejich rodin nelze exaktně změřit ani odčinit finanční náhradou.  

Selhání státních zástupců a samosoudkyně v této kauze neušlo paní ministryni, která se zřejmě domnívá, že z titulu své funkce odpovídá občanům za stav resortu spravedlnosti a má dbát o ochranu jejich práv. Podala tedy kárnou žalobu na všechny tři zúčastněné státní zástupkyně a soudkyni udělila výtku, což je nejmírnější potrestání, jež mohla podle zákona udělit. Se zlou se potázala. Kárný soud kárným žalobám nevyhověl a odezva Městského soudu v Praze byla pro ni nepříznivá.

Účast na vyvolání obrovských škod finančních i morálních, jež v kauze Postoloprty vznikly, by měla vést k pokání a pokoře viníků. Očekával bych, že si samosoudkyně Kateřina Vltavská posype hlavu popelem, poděkuje aspoň v duchu Marii Benešové za výstrahu a napříště bude dbát, aby se jí podobná nehoda už nikdy nepřihodila.

Ve skutečnosti se ale nad svou vinou nezamyslela a rozhodnutí ministryně napadla správní žalobou. Nepokusila se věcně vyvrátit tvrzení, že něco zavinila, ale pouze poukazovala na zpochybnění své soudcovské nezávislosti. A soudci úseku správního soudnictví Městského soudu v Praze jí přisvědčili. Rozhodnutí o udělení výtky zrušili jako nezákonné.

To je klasický příklad vztahu části soudců k občanům, státu a jim způsobeným škodám: přisvojují si právo škodit a nenést za způsobené škody odpovědnost. Nejen to. Považují se za nadřazené nad ostatní složky státu a zejména nad ministra spravedlnosti (to se netýká ministrů obecně, nikoli pouze Marie Benešové).

Neuvědomují si, že nesoudí z vůle boží, ale z vůle moci výkonné. Neuvědomují si, že žijí a své provozní náklady kryjí z peněz daňových poplatníků. Neuvědomují si, že působí v demokratickém státě, v němž prvotním zdrojem moci je vůle občanů, kteří ji uplatňují prostřednictvím příslušných orgánů. Ministr spravedlnosti odpovídá vládě a parlamentu a jejich prostřednictvím národu za pořádek v resortu spravedlnosti, tedy i v soudnictví. K tomu samozřejmě patří i ochrana soudcovské nezávislosti, ale na druhé straně výtka nedostatečné pečlivosti v práci není zásahem do soudcovské nezávislosti.

Tento případ odhaluje nešvar, jehož potírání je hlavním motivem polské reformy soudnictví: porušení rovnováhy mezi hlavními složkami státní moci. Soudci se staví do postavení nadřazeného ostatním složkám státní moci, zde jmenovitě moci výkonné. Zakazují ministryni jemně projevit nevoli nad nedbalostí soudkyně, jejíž selhání mělo za následek velké finanční a morální škody. Je to projev snahy o nastolení soudcokracie, která je v rozporu s demokratickým uspořádáním státu.


Share on Myspace

Civilizace