Osobnost a knihy Marka Orko Váchy, to je svět, kde se běžně kladené a přijímané protiklady ukazují jako zdánlivé. Je křesťanským knězem a zároveň evolučním biologem. Jeho knihy zahrnují niterný prožitek člověka, který chce svět zakoušet jako nevyslovitelné tajemství, i přísnou argumentaci exaktního vědce. (Text, který původně vyšel v Literárních novinách 36/2011, zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu LtN. Vracíme se jím k článkům, které mají co říci, i když jsou staršího data.)

 

Vystudoval jste molekulární biologii a genetiku, jste katolický kněz. Čím se tyto oblasti mohou navzájem inspirovat?

Nejsem si moc jistý, jak by víra mohla ovlivnit vědu, která má přísně specifikovaná pravidla a zajímá se o takový svět, který je měřitelný a vážitelný. Naopak věda může náboženský postoj člověka ovlivnit výrazně, konkrétně molekulární genetika nebo evoluční biologie, která říká, že stále vznikají nové druhy a že planeta je schopna jich generovat patrně nekonečné množství. Právě toto vnímám jako jiskru čehosi božského a jako inspiraci pro filozofii či víru. Svět je jeden a pravda vědy a pravda víry nejdou proti sobě. Rozpor mezi nimi je pouze zdánlivý a přinesl jej až komunistický režim. Světová veřejnost – církevní i světská – přijímá Darwinovu teorii řekněme 15 let po vydání Původu druhů. Věda, víra a umění jsou tři různé pohledy na svět, tři různé paprsky osvětlující tutéž skutečnost.

 

Nicméně na školách se učí, že kreacionismus a evolucionismus jsou dvě protichůdné teorie.

Obecně tomu tak není, sám jsem dlouhá léta učil biologii na střední škole. Ten rozpor je dnes artikulován zejména v jižních státech USA, v tzv. Bible Belt, což jsou státy často baptistické a protestantské. Existuje řada vědců, kteří nepatří k té absolutní špičce, ale zato jsou publikačně velmi aktivní, a kteří říkají: „My jsme darwinisté, a proto ateisté.“ Nejznámější z této vrstvy biologů je Angličan Richard Dawkins, patří k nim i Ed Wilson, kterého si jinak velmi vážím a mám tu od něho několik fantastických knih, nebo autor Nahé opice Desmond Morris, psycholog Steven Pinker, filozof Daniel Dennett a další. A na druhé straně protestantští věřící typicky právě v oněch jižních státech USA říkají: „My jsme věřící, a proto darwinisté nejsme.“ Celý ten spor na mě působí dojmem, že se zde setkávají dvě náboženství a že si kreacionisti a evolucionisti v zásadě nemají moc co vyčítat. Obě strany chápou své přesvědčení velmi fundamentalisticky, mají své posvátné texty, ani jedna strana není přístupna diskusi, obě dvě se pokoušejí „evangelizovat“ veřejnost. Člověk v žádném případě nemůže souhlasit ani s jednou z těchto válčících stran.

 

Existují různé tendence obě teorie spojit – například Benjamin Kuras ve své knize Zakázané ovoce poznání přirovnává jednotlivé dny stvoření ke geologickým etapám. Jak se na podobný náhled díváte?

Na to bych byl opatrný. Ano, nechybí názory, že v Genesis je evoluce naznačena. Ale při takovém výkladu bychom se brzy dostali do potíží. V Genesis v prvních třech dnech vznikají domény, a to oddělením – světla a tmy, vody nad klenbou a vody pod klenbou, vody a souše. Druhé tři dny se tyto domény zabydlují – už třetí den kupodivu existují zelené rostliny, teprve až čtvrtý den Slunce a Měsíc. Pátý den ptáci a ryby, šestý den vzniknou v jednom společném „balíčku“ zvířata a člověk. Vezměte si čtvrtý den, stvoření Slunce a Měsíce: z toho by vyplývalo, že Slunce není původcem světla, neboť to tu již bylo od prvního dne. Jsou stvořeny nečekaně pozdě a ani nemají jména, což lze zase chápat jako polemiku s Babylónií a jejími hvězdnými bohy. Rozdělovat šest dní na geologické epochy mi nepřipadá úplně ideální. Navíc evoluce není lineární přímka, její půdorys připomíná spíše rozvětvené křoví. Bylo by iluzorní hledat v Genesis pravdy přírodovědecké, Genesis spíše odpovídá na otázku, jak žít.

 

To je tedy způsob, jak mezi vírou a vědou, vírou a rozumem vykolíkovat pole?

Z pohledu věřícího člověka je rozum dar Boží, tudíž používat ho je vcelku žádoucí a požehnané. Věda u nás na Západě dosáhla fantastických výsledků právě proto, že se rozhodla věnovat se výhradně oblasti měřitelného. Někdy v 17. století za Descarta a později Francise Bacona jsme se podívali z okna a řekli si: svět je nesmírně složitý, pestrý, vířivý – co kdybychom se podívali z okna přes brýle přírodních věd? Co kdyby nás od této chvíle začalo zajímat pouze měřitelno a vážitelno. Takže nás nebude zajímat krása východu slunce a estetická rovina skutečnosti, nebude nás zajímat duše ani Bůh, andělé ani peklo – neboť nic z toho nepohne rafičkou přístroje. To se ukázalo jako nesmírně užitečné. Co se týče víry, západní věda sama sobě naordinovala něco, čemu se říká metodologický agnosticismus, což znamená, že si uložila mlčení o fenoménech, jako je Bůh, peklo či lidská duše, a nehledá Boha ani pod mikroskopem, ani dalekohledem – tyto věci možná jsou, možná ne, ale materiálem vědy na to nelze přijít. V tomto ohledu je zajímavá myšlenka francouzského filozofa Lamartinea, který říká, že se Východu příliš nepodařilo odstřihnout rozum od světa mýtů a magična, zatímco Západu ano. Při vší úctě, dojde-li na lámání chleba, z malomocenství vás vyléčí spíš tvrdě materialistická západní věda nežli akupunktura. Stejně tak se vesmír chová spíš podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů.

 

Podle katalánského teologa Xaviera Morlanse byl vědecký rozvoj usnadněn tam, kde společnost vyznávala monoteistická náboženství, na rozdíl od národů, kde má každá rostlinka svého boha.

To zní pravděpodobně. Co se týče výzkumu rostlin a zvířat, někdy z něho běhá mráz po zádech. V 17. století Descartes zahrnul rostliny a zvířata mezi res extensa, chápal je jako biomechanismy – bête machine – a tak se k nim i přistupovalo: lidé lili zvířatům při pitvě za živa do žil vosk nebo olovo, aby zjistili, kam poteče. Jako když automechanik zkoumá motor. V naší lékařské etice, když jsme koncem 19. století smetli ze stolu lidskou duši, náhle vznikl i l’homme machine, člověk-stroj. Podobně říká Richard Dawkins, že jsme jen vehikly genů, mechanický stroj. V určité době do nás začnou odkapávat chemikálie, které způsobí, že se zamilujeme. A Steven Pinker dodá, že mozek je jen vlhký počítač, jehož jediným úkolem je namnožit geny, které ho vytvořily.

 

Evoluční teorie staví na tom, že život se vyvíjel postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí prostředím. Kde je v tomto prostoru náhody místo pro božskou kreativitu?

Je důležité odlišit fakt evoluce a interpretaci evoluce, neboť evoluce je jev a např. Darwinova teorie je jedna z možných interpretací. Mimo jiné pro křesťana je velkou satisfakcí, že když před třiceti lety někdo polemizoval s Darwinem, tak byl tmář a papeženec, zatímco dnes se ukazuje, že v evoluci kromě přírodního výběru funguje i mnoho dalších mechanismů, o kterých se Darwinovi nemohlo ani snít. Dnešní dění je fascinující, např. epigenetika – ukazuje se, že pokud se organismus setkává ve svém prostředí s nějakým stálým tlakem, pak se tento tlak může někde u někoho projevit geneticky. Darwin předpokládá, že prostředí je jen selekční faktor, kde vyhrává ten, kdo má nejlepší oči, nejrychlejší nohy atd. Dneska se zdá, že prostředí hraje silnější roli, a pokud dlouhou dobu selektuje jedním směrem, pak se tyto změny patrně dokážou fixovat i geneticky. Darwin ani nemohl vědět, jak se dostávají do našich genomů geny horizontálním přenosem, tedy skrze viry nebo bakterie. Současná debata spočívá v tom, nakolik je Darwinova teorie univerzální a do jaké míry se zapojují i další hráči.

 

Stále ale zůstává otázka, kde v tomto prostoru, ve kterém panuje náhoda, můžete spatřit tvůrčí záměr.

Jeden z důvodů, proč jsme tu, je přílet jednoho meteoritu na Yucatanský poloostrov před 65 miliony let. Co se dělo pak, se moc neví. Meteorit tam každopádně dopadl a byl spouštěcím mechanismem pro další události, jejichž důsledkem bylo podle jedné teorie vyhynutí dinosaurů, díky čemuž se savci dostávají do uprázdněných ekologických nik a ve třetihorách dochází k obrovské expanzi savců, včetně primátů a včetně člověka. Co může být na světě náhodnějšího než dopad meteoritu? Kdyby nedopadl, dnes tu my tři nesedíme. Takovýchto náhod je v evoluci člověka nepočitatelně. Dvě miliardy let zde byly bakterie, pak se stalo něco, čemu opět moc nerozumíme, a jedna bakterie sežrala druhou nebo na ní začala parazitovat a vznikly eukaryotické buňky, ze kterých vznikneme my. Proč ne dřív, proč ne později, proč vůbec? Nebyl důvod, aby k tomu došlo. Věřící člověk to interpretuje tak, že Bůh, který stojí mimo čas, působí i skrze tyto náhody.

 

V jedné knize říkáte, že evoluční biologie je krásná věda, která nám otevírá oči pro tajemno. Co tajemného nám třeba ukazuje?

Třeba to, že stále vznikají nové druhy, planeta generuje nové vlny života, což mi filozoficky připadá famózní. Současných asi 10 až 30 miliónů druhů organismů je jedno promile všech druhů, které tu kdy byly. Steve J. Gould říká velmi hezky, že kdybychom si život na Zemi představili jako magnetofonovou pásku, vrátili ji na začátek a zkusili ji přehrát znova, tak život vykvete do úplně nových větví. Náš scénář byl jenom jeden z mnoha, které se mohly odehrát. Možná tu mohly být jen bakterie, dokud se Slunce neroztáhne a nespálí je. Otázka také je, jestli by život mohl existovat na bázi jiného atomu než uhlíku. Život se mohl vyvinout milióny různých cest. A další věc – zkuste si představit, že onen závoj vědomí, který člověk protrhl jako první, protrhne jednou ještě nějaký další druh. Ať už by to byl delfín nebo šimpanz nebo někdo jiný. Jsme opravdu tak strašně výluční? Vzali bychom takový druh do party? Proč by ne? Před pár lety byl v Indonésii objeven druh homo floresiensis, o němž nevíme nic moc přesného, ale v zásadě se má za to, že to byl jeden z post-homo-erectus, kterému se v nitru nepřístupných ostrovů podařilo přežít invazi moderních lidí. Jeho lebka, která byla nalezena, je stará 18 tisíc let – což je v podstatě včera. To znamená, že tu poměrně nedávno běhaly dva druhy lidí. Teď je otázka, co by se stalo, kdybychom onoho homo floresiensis našli živého. Strčíme ho do zoo mezi šimpanze a orangutany, nebo mu dáme občanku, volební právo a povinnou školní docházku? Tady biologie přistihla filozofii dosti nepřipravenou.

 

Nejen zde. V souvislosti s rozvojem genetiky a rozluštěním kódu DNA se dnes hovoří o možné ztrátě odpovědnosti člověka, který je zkrátka k lecčemu geneticky „předurčen“ či disponován.

Ano, to je námět na knížku. Dnes už známe i soudní procesy, které byly změněny díky genové argumentaci. V Evropě padl průlomový rozsudek v roce 2009, kdy Maročan Abdelmalek Bayout nožem pobodal a zavraždil jiného muže. Obhajoba si nechala udělat genetický profil obviněného a argumentovala tím, že má několik mutací, včetně dnes slavné a dobře prozkoumané mutace v genu pro MAO-A, který souvisí se sklony k agresivnímu chování. Soud na tuto argumentaci slyšel a snížil vrahovi trest odnětí svobody o rok. Tento případ vyvolal obrovskou diskusi mezi genetiky a známý britský genetik Steve Jones přišel se zajímavým a zcela logickým argumentem: Dobře, pokud chceme kvůli mutacím snižovat lidem tresty, tak si prosím uvědomme, že i mezi námi existuje vysoké procento lidí, kteří mají jednu velmi škodlivou mutaci. S touto mutací máte 16krát vyšší pravděpodobnost, že skončíte v kriminále než lidé, kteří tuto mutaci nemají. Devět vražd z desíti mají na svědomí právě lidé s touto mutací. Ta mutace se jmenuje chromozom Y…!  Všichni muži by teď měli relevantně argumentovat: Měli byste mi snížit trest, protože jsem si nevybral svoje pohlaví, byl jsem sem vržen a nebyl jsem tázán. A protože mám chromozom Y, jsem agresivní, násilnický a soupeřivý. Podobně argumentovat by ale mohli vlastně všichni odsouzení, muži i ženy. Mohli by říct: Musíte mě osvobodit, jsem ve vězení za vraždu nebo krádež, ale ve svém genomu mám nepochybně nějakou mutaci, na kterou jste ještě nepřišli – vždyť genetika je ještě v plenkách – kdybych ji neměl, tak tady určitě nejsem.

 

Takže člověk jako genetický l’homme machine bez vůle, odpovědnosti a svobody rozhodování.

S tím souvisí vznik něčeho, čemu Jonathan Sacks říká společenstvo obětí, kdy my dnes na jedné straně rozšiřujeme prostor svých svobod, kam až to jde, vyhlašujeme nová a nová práva na kde co, ovšem v případě, že se něco pokazí, to nikdy není naše vina. Amerika už zná soudní procesy, kdy se pozdní příchody do práce svalovaly na chronic lateness syndrome. My v České republice zase máme nemoc, které se říká prokrastinace, což je chorobné odkládání úkolů. Dříve se tomu říkalo lenost. Společnost obětí mi připadá jako hrozně zhoubná, protože je vždycky po ruce někdo, na koho můžeme svalit svou odpovědnost – prostředí, geny, výchova. Vliv genů a prostředí nelze vyloučit, navzdory jejich diktátu je tady ale něco, co snad můžeme nazvat svoboda.

 

Co se týče vaší knihy, často jsem se setkala s reakcemi, že je temná či depresivní. Není to tím, že od křesťanského autora, nota bene od kněze, se očekávají spíše „růžové“ pravdy, ujištění o Božím milosrdenství a lásce?

Samozřejmě se to očekává. Otázka ale zní, jestli v životě máme dělat věci, které se od nás očekávají. Je pravda, že se to čeká, a já si nejsem úplně jistý, jestli mě čeká nějaká zářná církevní kariéra. Někdy mám dojem, že se v tomto státě církev chápe jako určitá politická strana, která cosi hlásá a od níž se žádá, aby všichni její členové hlásali to samé. Nejde ale přeci o to, abychom měli dresy nějakých týmů a kopali za ně. Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký. A kam nás to tázání dovede – zda k ateismu, agnosticismu nebo ke křesťanství – to je jen jeden z možných závěrů.

 

Tázání ale vyžaduje určité úsilí…
Já myslím, že právě proto tolik lidí vstupuje do sekt a extremistických politických stran. Protože tam vám řeknou, jak to je, jaká je pravda a kdo je přítel a kdo nepřítel. Nabízí vám černobílé vidění světa. Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe… Ale co když to tak není?

 

V poslední době se hovoří o krizi kněžství. Téměř polovina farností v České republice není obsazena místním knězem. Čím je to způsobené?

Současná krize kněžství souvisí s tím, že se mnoho mladých lidí ptá: pokud chci žít kontemplativní život, tak proč bych si ho neprožil v manželství. Druhý vatikánský koncil v 60. letech řekl, že smyslem manželství nejsou děti, ale že manželství usiluje o posvěcení partnera a děti jsou tedy až na dalším místě. Jinými slovy hluboký mystický kontemplativní život lze vést i na opačné straně klášterní zdi. A pokud chci jít opravdu „na dřeň“, jsou tady řeholní řády. Další věc je, že kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dříve mohlo být kněžství vnímáno jako určitý sociální katapult: člověk najednou získal prestižní povolání, lidé ho začali oslovovat „důstojný pane“ a finance se hrnuly. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte to za 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí.

 

Co je vlastně na kněžském životě nejtěžší?
To je, myslím, velmi individuální. Pro mě osobně je to právě ona osamělost.

 

Kde tedy kněz čerpá oporu?

To záleží na každém člověku. Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády. Když člověk žije úplně sám, má našlápnuto k tomu, aby se z něho stal po všech stránkách jezevec. Jednak co se týče aspektů každodenního života, za druhé se z člověka stává, co se týče víry, malinko neřízená střela. Jsem vděčný za to, že mám spoustu kamarádů, kteří mě neváhají říct velmi ostrá slova, pokud mají dojem, že někam ujíždím. Je neobyčejně zdravé mít někoho, kdo vám řekne: teď se chováš jako debil, protože to člověka udržuje v reálu. V manželství tento servis svému muži poskytuje 10krát až 12krát za den manželka, ale mně se může maximálně stát to, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že jsem měl hezké kázání – protože když je špatné, lidi si to nechají pro sebe. Tak se může stát, že žiju v jakési bublině, iluzi o tom, jaký jsem chlapík. Člověku někdy chybí zrcadlo…


Share on Myspace

Civilizace